Sedmé a poslední vyprávění z mé cesty po Americe jsem nazval rozinky. Ne snad, že by americké rozinky byly natolik vyjímečné, že by si zasloužily samostatnou kapitolu.
Ta hrozná bezmoc. To bezpráví. Ta zoufalost, že si nemůžu ani nikomu z bachařů postěžovat. Že nemůžu nikomu vysvětlit situaci. Nic.
Když to srovnám s tím výletem na Kokořín... byly tam skály pískovcový, vobčerstvení... co je tady? Prd!
Kdyby paměť byla můj zaměstnanec, na hodinu letí. Je líná a krajně nespolehlivá.Přestože ji opakovaně žádám, aby pečlivě zaznamenávala každý můj den a ve zbylém čase třídila a vyplavovala na povrch vzpomínky, které potřebuji, stále si to dělá po svém. Výsledek: chci po své paměti třeba jen šest let starou vzpomínku, a ona ji v tom bordelu vůbec...
Lítačky se rozlétly jak v nějaké Disneyovce a já řádně nabalen z podzimní Prahy jsem konečně vstoupil do tropů americké Miami.A Chára? Ten nepřišel.........Fajn, takže Chára nepřišel. No hlavně, že jsem mu ještě z Čech volal, abych se ujistil, že bude na místě. Nadiktoval jsem mu kdy přesně do Miami přiletím, abychom se neminuli.Ok, co teď. Jsem...
Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal.