Část druhá - Alabama

Lítačky se rozlétly jak v nějaké Disneyovce a já řádně nabalen z podzimní Prahy jsem konečně vstoupil do tropů americké Miami.

A Chára? Ten nepřišel.........

Fajn, takže Chára nepřišel. No hlavně, že jsem mu ještě z Čech volal, abych se ujistil, že bude na místě. Nadiktoval jsem mu kdy přesně do Miami přiletím, abychom se neminuli.

Ok, co teď. Jsem 10 000 km od domova. Anglicky umím všeho všudy how do you do. Takhle začínaly za minulého režimu anglické kurzy v televizi.

Vždycky tam přijel takový fešák na tu dobu v moderním autě a slečna v sukýnce ho po vystoupení z vozu vítala slovy how do you do?

To však bylo jediné, co jsem uměl.

No nic, hlavně nepanikařit. Telefon na pana Cháru mám. Musím někde sehnat telefonní budku. Stejně musím zavolat domů, aby věděli, že jsem v pořádku doletěl.

Kousek od letiště jsem našel velké autobusové nádraží. Na něm stálo Greyhound Lines.

To jsem znal z filmu Koktejl s Tomem Cruisem. Jak jel domů z vojny.

V jedné z hal Greyhound Lines jsem našel několik telefonních přístrojů.

Sláva budu moct volat. Nějaké drobné dolary jsem měl, takže pohoda. Věděl jsem, že budu-li z USA volat domů, musel jsem nejprve zadat 011 - volačka Evropy. Potom 0042 - volačka do Čech. Potom 442, to byla volačka do Jaroměře a potom samotné číslo 2081 k našim.

Na tento okamžik jsem byl připraven, takže vo co de?

Jak se ale do prčic strkají do toho podělanýho automatu peníze? Vždyť tam není žádná zdířka? Tam vůbec není žádný otvor!!! Jak to mám asi udělat?

Asi špatný automat. Musím najít jiný. Další byl stejný a další zase a zase a zase.

Našlapal jsem kilometry, samozřejmě s plným kufrem v zádech.

Našel několik telefonních přístrojů, bohužel stále se stejným výsledkem. Peníze tam nacpat nešly.

Už jsem začínal pomalu panikařit. Prvně proto, že jsem nevěděl co se mnou bude a potom jsem už cítil, že je potřeba zavolat domů, aby se naši doma nezbláznili strachy.

Všiml jsem si, že na telefonních automatech je mimo jiné napsáno telefon card, z čehož jsem odvodil, že budu potřebovat kartu. Zase komplikace.

Šel jsem k nejbližšímu okénku, kde seděla nějaká černoška a té jsem řekl ,, hallo telefon card,,.

Ona něco nacvakala do kasy a řekla cenu. Five jsem rozumněl a dal jí 5 dolarů.

Paní vyjela lístek z kasy a jala se zabývat nějakou jinou činností.

A to je jako co? Zaplatil jsem? Zaplatil, Řekl jsem telefon card? Řekl. Tak proč mi ji k sakru nedala? Za co jsem to jako těch 5 dolarů dal, když jsem krom účtenky nic nedostal?

Ťuk, ťuk.. Yes? Koukla na mě nevěřícně černoška, co tam ještě dělám.

Telefon card? Schválně jsem zdůraznil ten otazník na konci věty, aby pochopila, že mi ji při své roztržitosti zapomněla dát.

Něco řekla. Její věta byla delší než ta moje, ale to bylo jedno. Stejně jsem ji nerozuměl. Pochopil jsem, že někde uprostřed věty použila slovo card a očima sjela k pokladnímu lístku, který jsem již skoro propocený urputně svíral v ruce.

Ona je snad úplně blbá. Já chci telefonní kartu a ona mi pořád bude ukazovat účtenku.

Ano účtenku mám. Dala mi ji. To ji ctí a to neměli a nemají Babiše (šťastná to země).

Ale jak si mám do prčit zavolat, když nemám tu telefonní kartu.

Klid, hlavně klid. Pochopil jsem, že to, proč jsem do Spojených států jel se již pomalu začíná dostavovat a já se (a to jsem v USA jen několik hodin) začínám poměrně slušně rozmlouvat.

Nasadil jsem tedy ještě větší kalibr. Telefon CARD!!!

Ta dikce. Ten důraz na to slovo CARD. Patřičně jsem si dal záležet, aby ty vykřičníky byly patřičné a intonace v hlase, aby napověděla mou již patřičnou nasranost.

Čokoládová dáma se na mě smutně koukla, a něco souvisle chvíli povídala. Z jejího monologu jsem rozumněl třem slovům. Telefon, Card a Stupid.

Jen jsem si nebyl jistý, jestli to stupid patřilo mě, nebo třeba nějaké situaci, kterou se mi snažila vysvětlit. Napadlo mě třeba že jim karty došly a někdo stupid jim je veze. Nebo, že třeba jsou ty karty celkově stupid a celé telefonování je stupid.

Jenomže já si potřeboval zavolat. A jediné stupid byla celá Amerika, protože mi to volání neumožnila.

Tak jinak Čokoládo. To si za rámeček nedáš. Telefon Card!!!!!

To už jsem přátelé řval. No řval, on to byl napůl řev ze vzteku a napůl pláč z již úplného šílenství.

Když to slovo stupid řekla asi třikrát po sobě a ještě přidala další mezinárodně známé slovo idiot, pochopil jsem, že všechny tituly patří mě.

Já supěl.

Hodila na mě oko. A když pochopila, že jejímu floridskému dialektu nerozumím řekla Telefon card a ukázala na propocený lísteček v mé pravé ruce.

Jak školák přistižený při tom jak si chce během vyučování strčit do pusy bonbon a přistižen učitelem ho rychle schová v dlani, jsem poslušně ruku otevřel a lístek ji podal.

Asi mi chce vrátit peníze pomyslel jsem si.

Ona znovu použila mou oblíbenou větu Telefon card a ukázala mi propocený pokladní lístek z mé dlaně, na kterém bylo napsané nějaké dlouhatááááánské číslo.

Pomocí piktogramů, posunků, znakové řeči a mé vrozené inteligenci jsem pochopil, že zvednu sluchátko telefonního automatu, vyťukám ten nesmyslně dlouhý kód a můžu volat.

Senk jů Čokoládo. Taky to mohla říct hned (kráva) a nemusela dělat takový fóry.

Takže znovu. Automat. Tů, tů, tů... Zadat kód a a potom 011, 0042 ...

Kruci tam na mě někdo mluví. Oni tam měli nahraný nějaký automat, který vás samozřejmě slušně pozdravil a potom vám dával na výběr. Pokud voláte v rámci Floridy, stiskněte 1, pokud do jiného státu v USA 2, pokud do Evropy 3 atd...

A jsem zase tam kde jsem byl. Copak tu nemůžou mít budky jako jsme měli v Jaroměři?

Tam jsem hodil korunu a se spolužákem Zdendou Vanickým jsme kecali klidně celé odpoledne.

Proč mi tohle dělají?

Čokoláda? Ani omylem. Za ní nejdu. Co kdyby mimo idiot a stupid znala ještě i jiná mezinárodní slova?!

Zkusím někoho jiného. Na lísteček jsem si napsal všechna čísla po sobě jdoucí do Jaroměře a na druhý lístek všechna čísla na Cháru.

Když šel kolem nějaký pocestný, nasadil jsem pohled kokršpaněla a řekl PLÍS.

V jedné ruce telefonní kartu, ve druhé číslo. Pochopil. Uf

Už to zvoní. Ahoj mami, jsem v pořádku. Mám se dobře. Samozřejmě že čekal. Jo jo, zavolám.

Milosrdná lež přece není lež.

A teď znovu. Další kolemjdoucí, další kokršpaněl a další PLÍS.

Klaplo to. Telefon zvoní.

CH: Chára

R: Dobrý den, Radek Pálka u telefonu. Pane Cháro, byli jsme domluveni, že mě vyzvednete na letišti v Miami. A vy jste asi zapomněl v kolik to má přiletět, že? Když tu nejste a dovolal jsem se vám domů myslím.

CH: Víš ty vole jak je to daleko z Alabamy? No asi jako z Pardubic do Hradce to nebude pomyslel jsem si.

R: Nevím

CH: Asi 750 mil.

R: Aha. A co to znamená?

CH: Sedni na Greyhound a přijeď do Alabamy za mnou. Až budeš vědět kdy to dorazí, zavolej mi ještě jednou, ať vím kdy tě mám vyzvednout.

R: Ale..

CH: Problém?

R: Ne, děkuji, nashledanou.

CH: Nazdar

Si mám jako k Čokoládě jít koupit jízdenku?

Překonám se.

Dělala jakoby nic a lístek mi prodala.

Když jsem viděl na lísku čas odjezdu a příjezdu, málem mě omyli.                   Asi 12 hodin cesty. Chára nekecal, že je to asi 1000 kilometrů.

Blbý bylo, že svůj kufr jsem si nechal odbavit ještě dřív, než jsem si přečetl dobu jízdy. Ony se ty kufry tam v tý Americe odbavují stejně u autobusů jako u letadel.

Vzpomněl jsem si na Toma Cruise, nasedl a jel.

První zastávka v Orlandu. Z gestikulace řidiče jsem pochopil že musíme všichni ven.

Myslel jsem, že třeba máme nějakou poruchu, nebo že se bude uklízet? Co já vím.

Ale když se nic nedělo, šel jsem za řidičem, ukázal mu jízdenku a plynulou angličtinou jsem ramena posunul nahoru a dolů, aby pochopil ,,co to má jako znamenat,,?

Ukázal mi k tabuli, kde svítily různé spoje a já pochopil, že musím přestoupit.

Aha. Takže jsem mu češtinou řekl ,,kufr,, a významně ukázal směrem k zavazadlovému prostoru. On opět mávnul rukou směrem k přestupu.

Pochopil jsem, že kufr už v mém novém autobusu je, jen já ne.

Přes všechny komplikace jsem svůj autobus našel a během cesty ještě asi pětkrát.

Jediné, čeho jsem opravdu velmi litoval byl fakt, že můj kufr je při troše štěstí v zavazadlovém prostoru pod autobusem, a že k němu nemám přístup. Protože v autobusech byla příšerná zima. Venku 40 stupňů a v autobuse klimatizace na 18.

Zima jako v morně.

Na konec jsem v autobusu usnul. Vzbudil jsem se až v čase, kdy jsem měl být dávno v Alabamě.

Tak to je výborný. Já zaspal a minul zastávku, kde jsem měl vystoupit.

Mé nervy už byly jako gumičky na opičkách z pouti. Nevěděl jsem co dělat. Jen jsem se modlil, ať už zastaví, abych si mohl koupit další jízdenku a jet zpět.

Naštěstí byl jen posun v čase mezi jednotlivými státy. Takže jsem nezaspal. My v té Alabamě ještě nebyli. Uf. Spadl mi kámen ze srdce.

Asi za půl hodiny autobus zastavil v mé stanici.

Kufr v zavazadlovém prostoru byl.

A Chára?

Ten taky.

Pokračování příště.