Jak jsemdobyl Ameriku - část pátá, stále v base

Když to srovnám s tím výletem na Kokořín... byly tam skály pískovcový, vobčerstvení... co je tady? Prd!

Ti, kteří sledují můj blog vědí, že tato věta se mi honila hlavou po celou dobu, kdy jsem byl s partou spolupracovníků zatčen v americkém Texasu.

Hned poté, co mi ve věznici udělali 3 fotografie a já odevzdal vše na čem bych se asi mohl oběsit, jeden z dozorců otevřel velké kované dveře a postrčením mě pobídl, abych šel dovnitř. Jakmile jsem překročil práh, strčil do mě znovu a zavřel za mnou dveře.

Sám, opět jsem byl sám. Bez těch, co mě sem dostali. Bez základní znalosti angličtiny. Unavený, špinavý, hladový a žíznivý.

Místnost byla veliká. Odhadem tak 10x10 m. Na protější straně místnosti několik vysoko umístěných oken s mřížemi. V protilehlém rohu ona místnost a kolem dokola betonový sokl, na který se dalo sednout.

Jak jsem po chvíli zjistil, byl jsem jediný, kdo měl na sobě civil. To mě v té chvíli trochu uklidňovalo. Říkal jsem si, že to asi nebude tak zlé, když všichni, kteří v cele byli již v době mého příchodu měli na sobě oranžový erár.

V cele v době mého příchodu bylo cca 20-25 spoluvězňů černé pleti.

Nevím co to bylo za basu, ale všichni, včetně bachařů byli černí. Nemám nic proti černochům a nejsem rasista, ale zrovna v této situaci mi to nebylo příjemné.

Hned se ke mně všichni vrhli. Asi jsem jim připadal exoticky. Začali pokřikovat, sahat na mě, pokládat všemožné otázky, kterým jsem samozřejmě nerozuměl.

Když pochopili, že si se mnou nepokacají, začali mi předvádět pomocí pantomimy různé situace. Třeba šel jeden a předváděl policajta. Druhý byl jako běžný občan.

Z jejich gestikulace jsem pochopil, že se jedná o scénku jak se zachovat, když potkáte policajta. Oba šli jakoby nic proti sobě. A teprve, když se v těsné blízkosti střetli pohledy občan řekl Hallo, policista slušně odpověděl Hallo, oba se na sebe usmáli, přičemž ten, který ve scénce hrál občana se rozmáchl a jako dal policajtovi pěstí a utíkal pryč. Ostatní oranžoví mužíci se mohli potrhat smíchy.

Ha ha ha. Naštěstí se otevřely dveře a přišel jeden z mých českých spolu zatčených.

Můžeš mi do prdele vysvětlit proč jsme tady a co bude dál? Proč jsem v cele s dvaceti oranžovými spoluvězni? Proč jsme nejeli na výslech jak jste všichni slíbili?

Proč, proč, proč????

Nevím. To byla jediná odpověď mého kolegy. Nevím, chápeš? Já sám netuším co bude. Ale jsme v civilu, tak tu snad dlouho nebudeme. Přemýšlel stejně jako já. A byť mě to chvílemi uklidňovalo, tak nedůvěry ve vše a všechny ve mně vyvolávala panický strach.

Když přišli do cely všichni mí rodáci, už jsem ani neměl sílu se dál ptát.

Z výrazu v jejich tvářích jsem pochopil, že i oni jsou dost v prdeli.

Sedl jsem si na betonový sokl a usnul.

Jak dlouho jsem spal nevím. Půl hodiny? Maximálně hodinu.

Probudilo mě šramocení zámku a těžkopádné otevírání dveří. Dovnitř vkročil bachař. Cosi anglicky řekl a pokračoval. Podle toho co říkal jsem pochopil, že čte jména.

A mezi množstvím cizokrajných jmen padla i jména nás Čechů.

Jako stádo hus jsme společně s ostatními spoluvězni vyšli z cely na chodbu.

Tak konečně se něco děje. Konečně se snad vše vysvětlí, konečně nás (je) někdo vyslechne a konečně půjdu domů. Měl jsem pocit, že jestli tohle napětí bude trvat ještě chvíli, že se z toho musím zákonitě zbláznit.

Kdyby nám dali alespoň kousek chleba. Nic. Nikdo nám nic nedal.

Postavili jsme se všichni v řadě za sebe naproti pultu, kde nás přijímali a mlčky jsme čekali co bude.

Kravál jakéhosi železa mě vyrušil z mého polospánku vestoje. Když jsem se probral z šoku, viděl jsem, jak na zemi vedle nás leží stříbrný nerezový řetěz. Po bližším ohledání jsem viděl, že cirka po každém metru jsou k řetězu přidělána pouta. Co to je? Bože co to je?

Kam jsem se to dostal? Proč? To vše se mi honilo hlavou.

Za pomoci dvou bachařů nás všechny stojící postupně připoutali k řetězu, který ještě před chvílí ležel na zemi. Alespoň, že jsem měl pouta vpředu a ne za zády, jako tomu bylo cestou sem.

Po chvíli se náš konvoj dal do pohybu. Šli jsme krátkou cestou jako děti ve školce na provazu, nebo jako husy na pastvu. Odvedli nás do velkého výtahu, kde se nás cca 10 poskládalo včetně bachařů. Těch pár kroků k výtahu bylo nekonečných.

Díky tomu, že jsem neměl v botách tkaničky a kalhotách pásek, tak mě kalhoty padaly a boty se mi co chvíli vyzouvaly. Celou cestu jsem se bál, že mi kalhoty spadnou, nebo nedej Bože, že ztratím botu. V čem bych potom chodil?

Výtahem jsme sjeli několik pater dolů a stále spojeni nasedli do zadní části policejního antonu. V autě byly sedačky kolem dokola, kam jsem se všichni stále spoutáni spořádaně sedli.

Nevím kam jsme jeli a jak dlouho to trvalo. Myslím že dlouho.

Po té dlouhé době jsme dojeli na místo. Tak snad nás zase odvezli zpět. Konečně budeme u toho výslechu. Bože jak já se těším, až odtud vypadnu.

Jo prd výslech. Zase vysoká zeď s ostnatými dráty a velká vrata. Zase vysoká věž a na ní ozbrojení bachaři.

To jsme zase zpátky? To nás jako vyvezli a zase jsme se vrátili? Mají přebytky nafty, které musí mermomocí vyjezdit a vězni sloužili jen jako zátěž, aby auto víc žralo?

Houby, řidič si asi něco zapomněl a my se museli vrátit. Vždyť on si to vyzvedne a budeme pokračovat. Škoda, že se má vidina svobody zase o nějakou tu hodinu zpozdila.

Tak snad nemusíme vystupovat, když si řidič jen pro něco jde? Pomyslel jsem si, když jeden z bachařů otevřel dveře a vyzval nás k vystoupení z vozu. Vzhledem k tomu, že jsem byl součástí dlouhého řetězu, musel jsem vystoupit i já.

A hele, my jsme jinde. Z venku to vypadalo jako že se vracíme, ale ne, oni nás odvezli do nějakého jiného komplexu.

Tak konečně se bude něco dít.

Jo, dělo. Opět všichni do naha. Kontrola všech tělesných otvorů. Tělesná prohlídka bachaře v rukavicích a znovu výzva abychom se oblékli.

Jak ponižující. Alespoň, že nám sundali ta pouta.

Postupně jsme přicházeli do další místnosti, kde na nás čekali další bachaři. Alespoň, že tu byli někteří i bílí. Hned jsem se cítil tak nějak svobodněji.

Tam to bylo moderní. Všechno se tam dělalo přes počítač. Fotili nás s cedulkami v takové hezké místnosti. Prsty jsem si už nemusel barvit inkoustem, když mi snímali otisky. Jen jsem jednotlivé prsty přikládal na takový scaner.

Z tiskárny následně vylezl takový plastový náramek, na kterém byla má fotografie, jméno, pohlaví a to že jsem bílý.

Nás pět českých kriminálníků vzali a odvedli před celu číslo 6.

Dveře otevřeli pomocí kódu a my mohli vstoupit.

Cela byla podstatně menší. Tak 3x2 metry. Oproti dveřím betonový sokl. Stěny pokryty omyvatelným nátěrem a uprostřed místnosti plechová toaleta.

No doufám, že tu nebudeme dlouho. Představa, že si přede všemi budu muset uprostřed místnosti sednout na záchod a před zraky svých spoluvězňů vykonat svoji potřebu mě fakt děsilo.

Můžete mi někdo říct co bude?

T: No..... začal Tonda - jeden z mých spoluvězňů. Vypadá to, že je na nás vypsaná kauce.

R: Kauce? Co to meleš, jaká kauce? Kolik?

T: 650 dolarů

R: 650? To nemám.

T: I kdybys měl, tak sám za sebe ji zaplatit nesmíš. Musí ji zaplatit někdo, kdo si tě tu vyzvedne. Za chvíli prý budeme mít možnost si zatelefonovat.

Zatelefonovat. Jo my si budeme moct zatelefonovat. Tak to mi spadl kámen ze srdce.

Jste se všichni zbláznili? Kam mám jako volat? To mám zavolat tátovi do Jaroměře a říct, vážení rodiče, sedím někde v base v Americe. Potřebuju, aby jste si koupili letenky, vyměnili si v bance 650 dolarů a vyzvedli mě tu. A pak zase můžete jet domů. Jo, tak to je super.

R: A co když nikdo nezaplatí.

T: 10 dolarů denně. A když budeš pracovat, tak 12.

R: Co 10 dolarů denně. Co mi to tu říkáš?

T: za každý odsezený den se ti odečte z kauce 10 dolarů.

R: jinými slovy tu budu sedět 65 dní. Když budu hákovat, tak 54.

No tak super. Takže plán na následují 2 měsíce bych měl. Úplně nevím jak to řeknu doma.

Když jsem z Alabamy odjížděl od Cháry, tak ten mi dal telefonní číslo na jistého Petra, který bude mým zaměstnavatelem. Člověk, pod kterého budu spadat a který mi 1x za měsíc bude vozit výplatu.

Nikdy jsem ho neviděl a nikdy s ním nemluvil. Ale v dané situaci je má jediná šance.

Můžete, prosím, někdo požádat bachaře, že v peněžence, kterou mi zabavili mám číslo na toho Petra a požádat je, jestli mi to číslo dali?

A skutečně se povedlo. Dolar v kapse a telefonní číslo v ruce.

Jde se volat.

Dobrý den Petře, jmenuji se Radek Pálka. Číslo mám od pana Cháry a podle všeho jsem váš nový zaměstnanec ..........................

Podrobně jsem mu popsal svůj příběh a na konec ho požádal, jestli by nebyl tak laskav a nezaplatil za mě kauci a jestli by nebyl tak hodný a nevyzvedl mě tu.

Ticho. To nekonečné ticho ve sluchátku, které bylo mou jedinou nadějí.

Halooo, jste tam?

P: Dostal jsem tě do basy já?

R: No nedostal, ani jste nemohl. Vždyť jsme se ani neviděli.

P: Tak vidíš vole. Sám jsi se dostal dovnitř, sám se dostaň ven.

A položil.

Má jediná naděje v prachu.

Šel jsem zpět do cely. Brečel.

Ta hrozná bezmoc. To bezpráví. Ta zoufalost, že si nemůžu ani nikomu z bachařů postěžovat. Že nemůžu nikomu vysvětlit situaci. Nic.

Totální bezmoc.

Sedl jsem si na betonový sokl a usnul spánkem spravedlivým.

Spal jsem dlouho a asi tvrdě.

Když jsem se probudil, byl jsem v cele sám.

Všichni mí spoluvězni byli pryč.

A pokračování zase příště.

Radek Pálka

Šéfkuchařův deník