Část první - odlet

Ti, kteří čtou pravidelně můj blog vědí, proč jsem se do Ameriky vydal.

Podrobně je to popsané v první části Mé cesty na Zanzibar.

A pro ty, kteří mé šestidílné povídání nečetli si jej doporučuji přečíst :-)

Tedy velmi stručně úvod do mé americké cesty:

V roce 1997 jako mladý začínající kuchař s praxí v restaurantu Grill Duran v Hradci Králové a Deutsche Eiche v německém Mnichově jsem se rozhodl dobýt Prahu.

Bohužel abych se dostal na dobrou pozici v některém z předních pražských hotelů, bylo potřeba abych uměl anglicky. A proto, že jsem do té doby vládl pouze němčinou a běžná cesta absolvování jazykových kurzů mi přišla poněkud zdlouhavá a po zkušenosti z Německa, kde se člověk učil cizí jazyk tak nějak automaticky, bylo nabíledni, že jsem se rozhodl vycestovat do anglicky mluvící země.

Sám nevím, proč jsem si vybral Ameriku. Mým snem vždy byla Austrálie /ten sem si mimochodem ještě nesplnil/.

Asi za to mohla tehdejší Annonce, kterou mi mamka přinesla z práce a ve které stálo ,,Práce v USA,,. Zavolal jsem tam, rozjel se do Brna, domluvil si podmínky a jel si do Prahy pro vízum.

Jak absurdní mi celé mé počínání dnes přijde.

V tom Brně jsem vypláznul 300 dolarů za zprostředkování práce /samozřejmě na černo/.

V nějaké restauraci nějaké babě, o které jsem nic nevěděl. Jediné co jsem věděl bylo její telefonní číslo z Annonce. Nedostal jsem doklad, smlouvu, potvrzení, nic. Jen jsem důvěřoval že to vyjde. Naštěstí to vyšlo :-)

Turistické vízum se dávalo na 10 let. Ale ne každý ho dostal.

Základem bylo vystát si frontu před americkou ambasádou a u pohovoru přesvědčit, že tam nejedete pracovat, ale jen jako turista :-).

Já měl štěstí, že jsem předchozích osmnáct měsíců pracoval v Německu.

Má verze pro získání víza tedy byla ta, že jsem si vydělal nějaké peníze a ty jsem se rozhodl utratit cestováním po USA. A abych své verzi dodal patřičný punc důvěryhodnosti, měl jsem rezervovaný let do USA na 2 týdny s konkrétním datem návratu a rezervaci v hotelu Holiday Inn v Miami.

Nejhorší na tom všem bylo to samotné čekání před ambasádou. Klika byla, že jsem byl žádat v létě a že se ani v noci nějak rapidně nezhoršilo počasí.

Před ambasádu jsem s termoskou, dekou a rybářskou stoličkou přišel již v neděli ve 14:00.

A přesto, že ambasáda otevírala až v pondělí v 8:00, byl jsem třetí v pořadí. Teprve ráno jsem pochopil, že ti dva přede mnou čekali frontu na kšeft. Ráno přišli dva maníci, čekatelům dali nějaký obnos peněz a vystřídali je.

Když jsem pak ráno viděl frontu uchazečů, která se táhla až na Malostranské náměstí, bylo mi jasné, že jsem s nedělním příjezdem udělal dobře.

Nebudu zdržovat dalšími podrobnostmi o tom, co se dělo na ambasádě. Prvně si to nepamatuju a potom, když si to nepamatuju, tak to asi nebylo nějak zajímavé.

Důležité je, že jsem vízum dostal a nebránilo tedy nic tomu letenky potvrdit, zaplatit, sjednat si pojištění a odletět.

Jo, malý háček to mělo. Já totiž neuměl anglicky ani slovo. Sice je pár slov stejných, nebo podobných jako v němčině, ale to jsem zjistil až později.

Požádal jsem tedy svoji bývalou spolužačku ze základní školy, která mezi tím vystudovala jazykovou školu a výukou angličtiny se zabývala profesionálně, zda by mi nedala nějaký rychlokurz, abych alespoň něco uměl, než sednu do letadla.

Do odletu mi zbýval necelý měsíc, takže je jasné, že kurz musel být intenzivní.

No, nebudu si vymýšlet, jak pilně jsem studoval.

Se spolužačkou jsem se setkal jednou a jediným výsledkem bylo, že jsem věděl jakou učebnici a sešit si mám koupit. To jediné jsem však splnil. Učebnici a sešit jsem skutečně měl. Ale čas nebyl :-)

Když už šlo do tuhého a nebylo cesty zpět /tedy bylo by, ale bylo mi líto peněz, které jsem již dal do letenek, provize atd../ začal jsem hledat intenzivní cestu jak do sebe ta anglická slovíčka dostat.

Nápad přišel. Doma jsem si vše polepil anglickými výrazy tak, abych anglický význam všeho potřebného měl stále na očích.

Takže když jste v našem jaroměřském bytě /kde jsem u rodičů bydlel/ přišli do koupelny, na umyvadle leželo cosi s názvem soap, vedle byl tootbrush a hned vedle toothpaste.

V kuchyni jsem si sedl na chair, na table jsem si položil coffee a myslel na to, jak poletím airplanem do USA. Když šla okolo mamka, na záda jsem ji pro jistotu a aby splynula lípnul mother.

Stejně to nebylo k ničemu. Na pražském letišti jsem sedal do letadla o nic chytřejší než dlabané necky. Důležité je zmínit, že jsem nikdy před tím neletěl.

Takže hned napoprvé takovou dálku. Bez znalosti jazyka a to ještě s přestupem v Paříži. Vzpomínám si, že jsem měl na přestup poměrně málo času. Ta představa, že to v Paříži nestihnu...

Že tam snad budu muset zůstat, že se nedomluvím, že mi to uletí...

Děs a běs. Naštěstí jsem to stihnul. Nasedl do letadla společnosti Air France a nechal se 8 hodin odnášet do země zaslíbené.

Dobrý bylo, že tenkrát dálkové lety měly několikrát během letu jídlo. Kdykoliv jsem chtěl, dostal jsem cokoliv k pití a poslední výhoda byla, že se v letadle mohlo kouřit.

Tedy jen v nějaké části, ale tam se dalo kdykoliv během cesty dojít.

Letušky byly milé a stále něco povídaly. V televizi běžely nějaké filmy a ve sluchátkách buď zvuk filmu, nebo nějaká hudba. Všechno marné, protože vše bylo v angličtině. Nevadilo mi to.

Dal jsem si po vzoru zahraničních filmů klapky na oči /ty jsme tam fasovali/, přikryl jsem se šálou s logem Air France, vzal si na uši sluchátka se stejným logem a spal. Pamatujete si taková ta umělohmotná sluchátka s navlíkacími molitanovými potahy, jaká byla u prvních východoněmeckých walkmanů? Tak přesně taková sluchátka jsme tam měli. Samozřejmě s logem Air France.

Let krásně plynul. V noci jsem se vyspal. Na velké obrazovce na stěně bylo možno sledovat průběh letu. Výšku, rychlost, vzdálenost do cíle, předběžný čas doletu atd...

Když už jsme se dle palubního personálu blížili k cíli, letušky donesly jakési bílé dotazníky.

Říkaly tomu White Card, samozřejmě v angličtině a samozřejmě k vyplnění v letadle. A samozřejmě je musel vyplnit každý před přistáním.

Fajn, mám to vyplnit. Ale jak? Copak dlabané necky umí vyplňovat dotazníky? Už jste někdy viděli aby dřevo psalo? Copak letušky nevidí smrt v mých očích? Co teď?

To je jednoduchý, strejda měl ve Svazarmu v Jaroměři za sebou již více jak 3000 seskoků s padákem. Mnohokrát jsem ho při tom zespodu viděl, na tom nemůže být nic těžkého.

Jasný, skočím.

Při vymýšlení strategie volného pádu a která že pojistka padáku se musí vytrhnout, aby se padák rozbalil, jsem marně přemýšlel, kdo mi řekne to slovo VPŘED!!!

Vždyť ve filmech to tak je. Vpřed a parašutista skočí. Potom počítá 121, 122, 123 a pak zatáhne za šňůru a odjistí kryt padáku.

Padák se vybalí a parašutista doplachtí dolů. Easy.

No jo sakra, ale já nemám nemám helmu. A co brýle? Že bych si vzal klapky na oči s logem Air France? Blbost. Vždyť ani nevím, kde tu mají uloženy padáky.

Po očku jsem se podíval na mapu na protější zdi a když jsem viděl, že na mapě je pod námi jen modrá skvrna /oceán/, nápad na seskok s padákem jsem zatratil.

Přemýšlel jsem, že bych mohl předstírat úplně pomatení smyslů a nebo začít hystericky brečet. Třeba by měl se mnou někdo slitování a ten zatracený White Card by za mě vyplnil. Nikdo se nenašel.

No nic, nedá se nic dělat. Zkusím to nějak vyplnit.

Name:             To vím, Radek Pálka

Middle name:  To je jako co?

Surname:         Si dělají blázny?

Sex:                  Co je jim po tom?

Nationality:       Jsem v koncích.

Education:        Tak tady končí veškerá sranda.

Asi jsem vypadal dost v koncích, protože vedle mě sedící paní na mě ponejprv anglicky a potom polsky začala mluvit a s pomocí mého pasu a díky příbuzné polštině jsme White Card dali dohromady. Ani nevím jak se paní jmenovala a zda jsem ji vůbec poděkoval /ikdyž myslím že ano. Jsem přeci dobře vychován/ ale pokud ne, tak dodatečně velké díííííky.

Nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby mi nepomohla.

Ten stres, to napětí, očekávání, nevědomost, tolik emocí v jednom člověku.

Jediné, na co jsem se opravdu těšil byl fakt, že za pár okamžiků přistaneme v USA.

V té USA, kterou znám jen z televize a časopisů.

V té Americe, kde v té době vládl Bill Clinton. Celý svět šílel ze Spice Girls, a jejich hit Wannabe v roce 1997 vyhrával americké hitparády a Mariah Carey přišla na svět s megahitem Honey.

Zanedlouho přistanu tam, kde se americkou ministryní zahraničí stala pražská rodačka Madeleine Albrightová. Možná bych se za ní mohl zastavit mě napadlo. Asi ne.

Jak se říkalo a říká, do země zaslíbené. ikdyž?

Ještě najít svůj lodní kufr, projít imigračním a hurá do velkého světa.

Kufr jsem našel. K mému úžasu po takové době i neponičen.

Imigračního jsem se upřímně bál. Před odletem jsem od různých chytráků dozvídal hrozné scénáře o tom, jak tam koho dusili, jakým kontrolám se kdo musel podrobit a v neposlední řadě, kolik z ..nás,, hned na letišti otočili a poslali zpět do ČR.

To, že máš vízum a MASTERCARD ještě neznamená, že tě tam pustí. Stačí špatný pohled nebo špatná odpověď úředníkovi a nepustí tě tam.

Tak ze špatné odpovědi jsem strach neměl. Spíš jsem se bál jaká bude reakce na žádnou odpověď. Horší to bylo s tím, stačí se špatně podívat. No jo, ale jak se mám koukat dobře?

A co je pro američany dobrý pohled? Mám se přiblbe usmívat jak to dělají oni ve filmech a z dálky volat Halooo?

Nebo snad mám tvářit jako Bobby Jujing z Dallasu? Jiného američana jsem neznal. No hlavně abych to nepřepísk a netvářil se jako J.R.

Kupodivu jsem to zvládl. Nevím, která z mých stále se měnících tváří zvítězila, ale pustili mě tam.

Jupííííí

Teď ještě najít toho pana Cháru, co mě tam měl čekat před letištěm a hurá do práce.

To jsem zapomněl napsat, že jako bonus za těch 300 dolarů, které jsem zaplatil v Brně byl slib, že mě na letišti v Miami bude čekat jistý pan Chára a že v Americe budu mít zajištěnou práci jako kuchař. Přibližný výdělek byl slíben na 1500 USD měsíčně.

A abych si mohl ověřit pravdivost slibů oné báby z Brna, dostal jsem na pana Cháru do USA telefonní číslo, abych mu mohl zavolat.

To jsem samozřejmě ještě před zaplacením letenky udělal a vše si ověřil. Proto jsem taky letěl. Nejsem přece blázen, abych letěl jen tak 10 000 km.

Lítačky se rozlétly jak v nějaké Disneyovce a já řádně nabalen z podzimní Prahy jsem konečně vstoupil do tropů americké Miami.

A Chára? Ten nepřišel.........

Pokračování příště

Radek Pálka

Šéfkuchařův deník