Je důležité mít dobrého šéfa?

Ano je. Díky své letité praxi jsem měl možnost poznat několik majitelů, několik ředitelů, či přímých nadřízených. A sám za sebe musím říct, že mít dobrého šéfa je mnohdy důležitější, než všechny benefity, prémie, či mimořádná volna.

Prostředí ve kterém pracujete je velmi důležité pro celkovou pohodu a s tím spojené dobré pracovní výkony.

V dnešním článku vynechám až na jednoho ty dobré, a zaměřím se na ty slušně řečeno kuriózní.

Aniž bych chtěl jakkoliv pochlebovat stávajícímu řediteli kterého mám, tak musím říct, že i v tomto ohledu jsem měl štěstí. Krom toho, že nemá žádné mocenské manýry a věci řeší klidně a s rozvahou, asi nejdůležitější co umí, je šířit kolem sebe pohodu.

A proto, že by to nevypadalo dobře, kdybych mu tu pochleboval nebudu se o stávajícímu řediteli již více v tomto článku zmiňovat.

Tím prvním ředitelem kuriózním byl generální ředitel největšího pražského hotelu.

Byl to Ital a ani nevím, jak dlouho tam byl a kde je mu konec.

Já, jako řadový kuchař jsem s ním nikdy neměl nic přímo společného a myslím, že jsem s ním nikdy ani osobně nemluvil. Jen vím, že byl velmi zvláštní.

Byl velkým milovníkem koček. Když měla některá z koček narozeniny, tak to stála cukrárna v pozoru.

Musel se udělat dort, dost velký na to, aby jím kočky mohly prolézat a zároveň u toho tu dobrotu jíst. Pamatuji dokonce, kdy ředitel večer volal do kuchyně a poručil si pro kočky rýži s vařeným kuřecím masem. Nám kuchařům se moc nelíbilo vařit pro kočky, a dle toho jsme k tomu přistupovali. Jak nás ale překvapilo, když ředitel po chvíli volal do kuchyně znovu a dal nám co proto, že je jídlo málo slané.

Dalším ze zásadních ředitelů mého života byl Ind, který řediteloval hotel v africkém Zanzibaru. Tam jsem již pracoval jako šéfkuchař a měl jsem s ním tedy co do činění na denní bázi. Ředitel byl na svůj relativně mladý věk velmi přísný a tvrdý. I když ke mně se vždy choval slušně.

Jediné, čím jsem denně trpěl byly neskutečně dlouhé ranní porady, kterých jsem se bohužel musel denně účastnit. To jsem ještě netušil, co mě čeká za pár let v Praze.

Řešily se jistě vzhledem pozici hotelu důležité problémy, ale proč jsem to musel denně jako šéfkuchař poslouchat? Pamatuji se třeba, že několik dní, možná i týdnů se řešily přemnožené vrány, které obtěžovaly naše hosty. Dále se řešily přemnožené kočky, které nikdo nikde celé dny neviděl, ale které se vyrojily vždy na minutu přesně právě v čase, kdy se měly podávat večeře a ideálně pod každým stolem během večeří seděla jedna až dvě.

A co mi přišlo asi nejkurióznější bylo, že se řešily opice. Ty potvory byly tak agresivní že po hostech házely vše co na palmách rostlo. A to byl problém. Na druhou stranu se jim nebylo co divit, ony tam bydlely dřív. A to, že tam přišel člověk, kus lesa vykácel a postavil na tom místě hotel bylo logické, ale opicím se to moc nelíbilo.

V roce 2006 jsem nastoupil nejprve jako šéfkuchař a později jako provozní do jednoho velkého hotelu v Dejvicích. Tam jsem byl 7 let a jen za první 2 roky jsem zažil 3 ředitele.

První ani nestojí za zmínku. Než jsme se sblížili, tak odešel.

Druhým nastupivším byl ředitel z Vídně. Pán v letech. Myslím, že mu bylo něco málo přes šedesát. Nosil bavorský kabátek a klobuček s pírkem.

Pan ředitel byl vdovcem, ale žil s asi o 20 let mladší Polkou.

Velkým nedostatkem tohoto ředitele bylo, že byť řediteloval velké hotely zvučných jmen, nikdy to nebyly hotely v Evropě. On byl léta v Pákistánu, Iráku, Iránu, Dubaji atd..

Bohužel ty evropské hotely se provozují a řídí jinak. A to bylo velmi na jeho přístupu znát.

Byl to neuvěřitelně zákeřný člověk, který neustále intrikoval. Jeho denní zábavou bylo neustále poňoukat manažéry a personál proti sobě. Tomu řekl o něco o tom, tomu o někom jiném, a neustále v nás udržoval určitý poměr naštvanosti. Naštěstí pro nás tomto případě boží mlýny mlely a pan ředitel dlouho nevydržel.

Jeho mladá přítelkyně otěhotněla, a on i přes svůj požehnaný věk byl nucen se s ní vrátit do Vídně. Ale před tím si stačil na náklady hotelu koupit vše potřebné na miminko a patřičně se zabezpečit. Co je s nimi dnes, netuším.

Jeho nástupcem byl asi čtyřicetiletý ředitel, který byl po dlouhé době Čech a mohlo se tedy zdát, že nám by mohl být bližší. Byl velmi přísný, tvrdý a nekompromisní. Trvalo možná rok, než jsme si na něho a on na nás zvykli.

Do jisté míry mu vděčím za mnohé. Díky němu umím s Exelem, jako nikdy předtím /byl to ten typický tabulkový ředitel/, dokážu se zaměřit na detaily, texty a překlady jednotlivých menu atd...

Jeho největším problémem bylo jeho ooooobrovské ego. Nikdo neměl pravdu jen on.

Pamatuji se, jak jsem k němu chodil s korekturami textů na menu tak dlouho, že už po několikáté opravoval sám sebe, jen aby měl pocit, že on má poslední slovo.

Ranní porady? Neskutečně dlouhé. Ne, že bychom řešili tak dlouho provozní věci, on si prostě vybral téma a jel. Někdy to byli indiáni, jindy zase marťani, lety do vesmíru, on třeba cestou na Moravu viděl na silnici díru v asfaltu a byl schopen celou cestu telefonovat na vše možné úřady a nuti ty chudáky na druhé straně aparátu, aby se okamžitě sebrali a šli tu díru zalepit. Jeho velmi oblíbeným tématem byly historky z předchozího zaměstnání /které jsem bohužel slyšel několikrát/. On měl totiž pocit, že ředitel hotelu je něco podobného, jako prezident USA.

Jeho velkým problémem bylo, že na manažerských pozicích neměl rád ženy. Těm při svém egu dával takový céres, až mi jich bylo líto. A dodnes se divím, že ho žádná nežalovala.

Bohužel někdy tento ředitel měl tendence vstupovat i do výběru řadových zaměstnanců a rád si je zval na pohovory. Vždy jsem se snažil kandidáty připravit na jeho nevyzpytatelné chování, ale na to se bohužel nikdy nedalo připravit. Na každou otázku měl 2 odpovědi a na každé z nich bazíroval.

Kladl různé otázky, které vůbec nesouvisely s pozicí, na kterou se kandidát hlásil.

Příklad: Když na ulici potkáte bezdomovce, který po vás bude chtít 50 Kč, dáte mu je?

Kandidátova odpověď číslo 1. Ano dám.

Jeho argument: Ale proč by jste mu je dával? Ten člověk přece může jít do práce. Může požádat stát o pomoc. Navíc 50 Kč ho stejně nevytrhne, koupí si alkohol a bude páchat trestní činnost.

Kandidátova odpověď číslo 2: Ne nedám. Domnívám se, že 50 Kč ho nezachrání, beztak by si za to koupil alkohol a Bůh ví, co by ještě vyvedl. Myslím, že o tyto lidi by se měl postarat stát, nebo nějaká organizace.

Jeho argument: Vůbec neřešte, co by si za ty peníze koupil. Nikdy nevíte, v jaké životní situaci se tento člověk nachází. Možná by mu zrovna těch 50 Kč, které jsou pro vás zanedbatelné zachránilo život.

Nebo se na pohovoru kandidátky ptal, jestli ramínka do skříně na tyč dává ze zadu do předu, nebo opačně. Zase žádná odpověď nebyla správná a kandidátku dokázal ji tak zdeptat tím, že je v podstatě úplně blbá, že si ani nemusí pověsit halenku do skříně, že kandidátka z pohovoru odešla.

Vždy se pyšnil tím, že ho zajímá psychologie. Dle mého názoru to je normální blázen, který celkem dobře umí zahrát roli ředitele.

Naštěstí ho vždy prokouknout. Vždyť z posledních čtyřech zaměstnání ho z kanceláře ředitele odváděli právníci a security.

Tento člověk je sám o sobě na román. Úmyslně jsem ho tu nezmiňoval jménem. Ti, kteří mě znají a se kterými jsem dříve spolupracoval vědí o kom je řeč. Ti kteří mě neznají, ale znají toho pána, tak ho jistě poznají a pokud to čte i potrefená husa, tak zdravím.

Jinými slovy, někdy funkce z celkem normálního člověka dokáže udělat blázna. Člověka s mocenskými manýry, člověka arogantního a nekompromisního. A pokud si to lidi nechají líbit a nedejbože začnou hrát stejnou hru, nedopadne to dobře. Všichni víme z historie, co dokázali demagogové, kteří měli podporu masy. Vlastně nemusíme chodit ani do historie. Stačí se podívat vedle sebe, kdo nám a světu vládne. Jsou to vesměs velmi nebezpeční lidé.

Proto se opět vracím k tomu, co jsem již napsal na úplném začátku, pokud máte dobré šéfy, važte si toho, protože můžete narazit na blázny, kteří jsou schopni vám znepříjemnit nejen práci, ale i život.

Radek Pálka

Šéfkuchařův deník