Jsem tam, na Zanzibaru - díl druhý

V Praze, to zdaleka ještě nebylo letiště Václava Havla, když jsem nastoupil do luxusního letadla, které mne během krátké doby přepravilo do Amsterdamu.

Jestli se dobře pamatuju, tak v Amsterodamu jsem měl docela honičku, protože letadlo do Nairobi poměrně rychle navazovalo.

Uf, stihl jsem to. Letěl jsem kolem devíti hodin, takže si to dovedete představit, jak vás vše bolí. Tenkrát ještě byly letenky dost drahé, takže se o vás během letu docela starali. Jídlo bylo, pití bylo, tak co.

Jen kouřit se nemohlo.

Pamatuju ještě, když jsem v roce 1997 letěl do USA, tak v určité části letadla se mohlo kouřit. Takže my závisláci jsme pořád přecházeli z jedné části letadla do druhé.

To bylo poprvé a naposled, kdy jsem tento luxus v letadle zažil. Ani cestou z USA a ani nikdy jindy jsem tu možnost, zapálit si v letadle neměl.

Ale abych nezdržoval. V Nairobi jsem měl asi 4 hodiny čas, než jsem pokračoval dál do Mombasy.

Původně jsem si naivně myslel, že bych se šel po Nairobi projít a zabil tím tak čas, který bych jinak musel trávit na letišti.

Ale po přistání v Nairobi a když jsem viděl ty ozbrojené černé vojáky se samopaly všude na střeše letiště jsem si tento nápad rozmyslel a raději jsem čekal na let do Mombasy uvnitř letiště.

Upřímně, ve škole jsem zrovna v zeměpisu nevynikal a řekl bych, že o existenci Mombasy jsem se dozvěděl teprve z letenky.

Vtipné bylo, že čím více jsem se blížil k rovníku, tím horší byla úroveň letišť a celkem rapidně se zmenšovala velikost letadel.

Od samotného startu v Praze, přes přelet do Nairobi, kde jsme cestovali boingy, letadlo do Mombasy již bylo podstatně menších rozměrů a z Mombasy na Zanzibar jsem měl pocit, že letíme Andulou.

Další šok byl po přistání v Zanzibaru. Nevím, kolik letadel denně tam v tom roce 1999 létalo, ale na letišti stála jen taková velká plechová bouda, ve které byly 2 dřevěné špinavé stolečky. Všude kolem příšerné teplo a smrad. U stolečků celníci, kteří za 15 dolarů vlepili do pasu vízum a mohl jsem jít.

Naštěstí mě na letišti čekal hotelový poslíček s klimatizovaným autem, takže i do hotelu jsem se dostavil v pořádku.

Čemu jsem po celou dobu nevěřil, byl fakt, že bych se v Zanzibaru mohl setkat se svým kufrem. Vzhledem k množství přestupů, délce letu a čím dále od Evropy i nižší úrovní služeb jsem se se svým kufrem vnitřně rozloučil a psychicky se připravoval na to, v čem tam budu chodit. Jaká radost, že kufr přijel se mnou.

Hotel Breezes Beach Club, do kterého jsem jel pracoval ležel asi hodinu cesty od letiště.

Nemyslím si, že byl tak daleko od centra, kterému se v Zanzibaru říká Stone Town, ale kvalita komunikací a smíšený provoz způsobily, že cesta do hotelu trvala vždy poněkud déle.

Asi si říkáte, jak mám rozumět pojmu smíšený provoz? No, představte si osobní auta všech značek, které v evropě již dlouhá léta nejezdila. Do toho motorky, moderní Offroady, krávy, osli, kola a mraky pěších. A k tomu všemu fakt, že pravidla silničního provozu tam jaksi moc v úvahu brány nejsou.

Jo, a dalším důležitým bodem cestování po Zanzibaru je fakt, že kousek od centra končí asfaltka a jede se po polní cestě. A když říkám polní od slova pole, tak tím myslím polní od slova africké pole.

Unavený po cestování mezi kontinenty jsem byl příšerně. Ale znáte to, stejně máte ten pocit, kdy vás bolí žaludek a stahuje se hrdlo. Částečně ze strachu kam to vlastně jedu. Co tam bude, co mě čeká, co tam vaří, jací jsou tam lidé? A na straně druhé to obrovské těšení se. Vždyť budu Šéfkuchařem. Budu mít pod sebou tým lidí, budu jim velet. Budu v kuchyni muž číslo 1. No jo, ale co když neuspěju? Co když mě personál nevezme? Co když jsem přecenil své síly? Co tam budu dělat? Vždyť je to Afrika. Jak se dostanu domů, když to nevyjde?

Možná, že poslíček vycítil mé rozpoložení, možná byl zdvořilý, ale rozhodně mi pomohlo, že jsme po celou cestu zastavovali a on mi ukazoval kde rostou ananasy. O kousek dál zastavil, aby mi ukázal jak roste papája.

Co pro mě bylo fascinující byl objev toho, jak na Zanzibaru roste koření.

A tak na Zanzibaru možná prvně v životě můžete zjistit, jak vypadají stromy, na nichž roste hřebíček, přivonět k čerstvě ořezané kůře skořicovníku, sáhnout si ještě na neusušené vanilkové lusky nebo čerstvý muškátový oříšek.

Později jsem zjistil, že většina z bylinek a koření nám roste v hotelu, nebo těsné blízkosti. Mimo již zmíněné například citrónová tráva, nebo bobkový list.

Mezi další zastávky při cestě do hotelu patřila projížďka tropickým lesem.

Nejen, že vidíte les, který znáte jen z televize, ale fascinující pro mě bylo, že když jedete zase po nějakém čase po asfaltce, že vždy po pár desítkách metrů byly zpomalovací pásy.

Stejné, jaké známe od nás třeba v okolí škol a školek. A proč v lese?

Odpověď jednoduchá a pro zanzibar typická.

Zbohatlíci, kteří si vybrali Zanzibar jako místo svého podnikání a rozhodli se tam postavit své hotely se k těm svým zakoupeným plážím přece museli nějak dostat? A tak vykáceli proh v lese a udělali tam příjezdovou cestu ke svým resortům.

Bohužel ji udělali velmi nešetrně a jak se říká, zvířatům tím udělali čáru přes rozpočet.

Ona totiž ta zvířata byla zvyklá po celou dobu na jedné straně lesa žít a na druhou stranu chodila jíst a pít. A to se nezměnilo a vybudováním silnice.

A aby právě nedocházelo ke střetům vozidel se zvířaty, po celé délce asfaltky byly vybudovány zpomalovací pásy.

Co jsem třeba ještě před odletem na Zanzibar nevěděl a co mi ještě poslíček cestou stihl prozradit byl fakt, že Zanzibar je rodným městem Freddieho Mercuryho, zpěváka kapely Queen.

Jeho rodiče byli bohatí indičtí přistěhovalci a Freddie díky tomu na Zanzibaru moc dlouho nepobyl. V devíti letech byl poslán na studia do Indie a na Zanzibar se už nikdy nevrátil.

Zbytek rodiny odešel z ostrova po krvavých útocích v roce 1964.

I přesto se z jeho jména místní obyvatelé snaží těžit. Ve městě existuje hned ,,několik,, jeho rodných domů a také oblíbený Mercury´s bar vyzdobený fotografiemi kapely z dob její největší slávy a kreslenými portréty zpěváka.

Z Čech jsem na to nebyl příliš zvyklý, ale ochota poslíka, vstřícnost a jeho milý přístup mi byl až podezřelým. Teprve časem jsem zjistil, že stejně je na tom většina obyvatel Zanzibaru.

Většinovou část z příjmů ostrova tvoří turismus a možná to je důvod, proč jsem se s nevraživostí u místních obyvatel nesetkal, naopak.

Jsou laskaví, přátelští a ochotní pomoci. Rádi vás zastaví na ulici a budou se ptát, odkud jste a jak se vám na ostrově líbí. Když zjistí, že z České republiky, nadšeně vyhrknou jména známých českých fotbalistů. Tedy paradoxně známých pro ně, protože já sám fotbal moc nemusím, a mnohdy jsem byl překvapen, kolik známých fotbalistů v Čechách máme.

Typický je pozdrav Jambo (znamená ahoj) a Hakuna matata, což znamená pohoda, žádný spěch a je tím míněno, že si máte pobyt na ostrově pořádně a bez zbytečných nervů užít. Lidé jsou rádi, když občas použijete nějaké slovíčko v jejich jazyce, v tomto případě ve svahilštině. Stačí pozdrav nebo poděkování, ocení to.

Zanzibar neznámý

Já jsem ho mohl poznat o trochu víc do hloubky díky mému pracovnímu pobytu, při němž jsem se do centra Zanzibaru, ale i mimo něj dostal při svých cestách za nákupy.

Viděli jsme proto i Zanzibar mimo prázdninové rezorty a mimo malebné, organizací UNESCO chráněné kamenné město s křivolakými uličkami a domy postavenými z příměsi rozdrcených korálů, neboli Stone Town.

"Druhý Zanzibar" je o dost méně malebný, o poznání fádnější a také hlučnější. Při každodenním pohybu po hlavním městě (za hranicemi historického jádra) pociťujete intenzivně kromě neutuchajícího horka (i v noci kolem 30 stupňů Celsia) všemožné pachy a chaos při hemžení lidí, aut a dalších vozítek po ulicích.

Proto je zapotřebí docela velké ostražitosti a zároveň trpělivosti i tolerance vůči místním specifikům.

Jedním z nich je jev typický pro místa, kde je chudá většina obyvatel navyklá na přítomnost relativně bohatších turistů. Naléhání pouličních prodavačů suvenýrů či rybích špízů pochybné kvality je nejintenzivnější kolem pobřežní promenády na okraji Stone Townu.

Vyhublí muži mladšího i středního věku, někteří pod vlivem drog, hrají na city potenciálních zákazníků a naléhání někdy přerůstá až do slovní agrese. Ale dá se to vydržet.

Nejlepší strategií je rázné odmítání.

Na lokálním trhu Darajani pak můžete zaplatit za zeleninu nebo rybu dvojnásobek i trojnásobek běžné ceny a ani si toho nevšimnete. Prodavač se o zisk často dělí s prostředníkem, který vás ke stánku dovede, a lámanou angličtinou, někdy dosti teatrálním způsobem, dohaduje kontrakt.

Asi po dvou hodinách jízdy s množstvím exkurzí jsem se konečně se svým doprovodem dostal k branám svého hotelového komplexu.

Trochu jsem se bál, když jsem u brány viděl ozbrojené vojáky, jak hotelový komplex hlídají.

Ale strach vydržel jen chvíli, protože těšení se na nové dobrodružství bylo silnější.

A k tomu se určitě dostaneme v některém dalším pokračování.

Radek Pálka

Šéfkuchařův deník