Kuchařův život s Vánocemi

Kdy jsem přestal věřit na Ježíška, si už nepamatuji. Ale myslím, že někdy v první, nebo druhé třídě.

Co si budeme povídat, v osmdesátých letech se Ježíšek moc nenosil a křesťanské svátky obecně už vůbec ne. Soudruzi nám vtloukali do hlavy dědu Mráze. Naštěstí se jim to nepovedlo, přesto ten pravý význam Vánoc byl ten tam.

My jako děti víc než na cokoliv kolem svátků jsme se těšili na ten Štědrý den, na dárky, jestli dostaneme, co jsme si přáli, nebo jestli nám Ježíšek v podobě našich rodičů přinese i něco navíc.

To, že asi nedostaneme vše, co jsme si přáli, na to už jsme si zvykli. Přeci jen jsem vyrůstal v době hluboké totality, kdy ne zcela všechno se dalo sehnat.

Mý rodiče nikdy nebyli veksláci, takže bony ani cizí valuty jsme neměli. V Tuzexu jsem nikdy nebyl, takže bylo-li pod stromečkem něco exotického, nebo z daleké ciziny, tak to byly nejprve digitálky a plísňáče z Polska a později rifle od Vietnamců.

To my ale neřešili. Neměli jsme to srovnání jako dnešní děti. Ze sociálních sítí a internetu jsme nevěděli co je právě in, protože to nebylo. A z televize jsme se to nedozvěděli.

Chytali jsme 4 programy. 2 české, jeden velmi zrnivý polský a jeden ruský. Nic víc. Když třeba umřel Brežněv, na všech čtyřech kanálech běželo jedno a to samé.

Tenkrát jsme díky státnímu smutku přišli i o Studio kamarád, Magion, nebo Vegu. To byl teprve smutek.

Z těch mnoha Vánoc, které jsem s rodiči v Jaroměři pamatuji mi v hlavě uvízly asi troje. Ne snad, že by ty ostatní nestály za to, ale tyto byly něčím výjimečné.

První, a to jsem ještě na Ježíška věřil jsme s bráchou dostali kola. On novou vínovou Esku s přehazkou a rovnými řídítky. Obrovský majstrštych toto nové kolo vůbec sehnat. Jízdní kola, podobně jako auta, pračky, domácí spotřebiče atd.... prakticky nebyla k sehnání vůbec.

Tedy jen občas. To jste ale museli mít patřičné známe. Eska, ta se občas koupit dala. Favorit už ne. Co bylo k dostání, byla kola značky Ukrajina. Ty ale nikdo nechtěl. Těžká byla, ušlápnout se nedala, no děs.

Pod tím stromečkem stála 2 kola. Kde je rodiče sehnali, kde je po celou dobu schovávali a jak je ke stromečku dostali dodnes nevím.

Na mě tam čekalo oranžové kolo již s pánským rámem. Vysoká řídítka, dlouhé černé sedlo. Obrovská radost to byla.

Druhé Vánoce, na které vzpomínám a které jsem si sám tak trochu pokazil, byly v době, kdy mi bylo tak 12-13 let.

Naši byli velkými ochotníky. Táta buď v divadle hrál, nebo ho režíroval. A mamka, aby nebyla celé večery doma sama se stala divadelní nápovědou.

Mě už nebavilo s nimi na divadelní zkoušky chodit, takže jsem večery trávil sám doma. Bratr byl v té době už na internátě v Pardubicích, takže jsem měl den co den doma pré.

No a šmejdil jsem. Našel jsem asi vše. Plísňové kalhoty, plísňovou bundu, boty, digitálky se sedmi melodiemi a co já vím ještě.

Byl jsem z těch dárků tak nadšený, že jsem si je večer co večer na sebe oblékl, dokola si přehrával všech sedm melodií na svých budoucích nových hodinkách, a pak jsem to vše spořádaně uklidil a dal na místo, kde jsem to vzal.

Jenže na Vánoce jsem byl potom zklamaný. Žádný z dárků pro mě nebyl překvapením. Zkoušet si oblečení jestli mi je pro mě bylo zcela zbytečné, to už jsem dávno věděl.

Nedal jsem to na sobě znát, ale věděl jsem, že to byla chyba.

Od té doby nechci vědět nic, co mi kdo kupuje. Nechci ani vidět dárky, které pořizuje manželka dětem. Mám rád pod stromečkem překvapení, i když není moje.

A třetí zásadní Vánoce byly myslím si o rok později. Tedy tak kolem věku 13-14.

Těsně před revolucí. Puberta v plném proudu. Plísňáče jsem vyměnil za džísku s nápisy AC/DC, Metallica a Slayer. Jediné, co mi chybělo ke štěstí, byl Walkman. Tedy malý kazeťák s příšernými sluchátky, ale tenkrát děsně in...

Jenže, Walkman se řadil k nedostatkovému zboží, takže mi Ježíšek na místo vysněného Walkmana nadělil ruské kapesní tranzistorové rádio s jedním malým sluchátkem. A já blbec z toho měl radost. Vidím sebe samotného, jak jsem jako pitomec chodil v džísce po jaroměřském náměstí, v kapse tranďák, z něhož čouhala asi 50 cm dlouhá anténa, a za zvuků Českého rozhlasu Hradec Králové jsem si broukal známé melodie....

Ale jinak Vánoce byly stres. Ne snad kvůli dárkům. Mamce Živé květy, ideálně fialky /pro ty, kdo neví, tak se jednalo o voňavku/ a tátovi Pitralon.

Stres byl z toho kolem. Rok co rok jsme jezdili nakupovat do Hradce Králové. Přeci jen tam byl Prior a módní dům DOM. Ale málokdy jsme tam dojeli. Většinou se naši pohádali už v autě, takže jsme to otáčeli cestou a jeli domů. Někdy se pohádali až v Hradci, takže jsme jeli s prázdnou až z Hradce. Teprve, až když opravdu nebyl zbytí a hrozilo, že by na Vánoce již nic nesehnali, jsme to nějak zvládli.

Podobně tomu bylo se stromkem.

Nevím proč, ale stávalo se, že /možná v dobré víře/ přinesl stromek jako první domů táta, a většinou v podroušeném stavu.

Na to mu mamka řekla, že takové koště si rozhodně do obýváku nedá.

Otec frustrovaný z nepochopení a s patřičnou křivdou na srdci stromek rozšlapal, rozsekal a spálil.

Následující den šla koupit stromek mamka, aby tátovi ukázala, jak má stromek vypadat.

Otec si však nedal nic líbit a mamky stromek popsal jako ještě horší pometlo než to, co donesl včera a pokud bude v bytě tento ,,hnus,, tak rozhodně bez něho.

Mamka se slovy, tak holt budou Vánoce bez stromku, na něm hopsala a rvala větve tak dlouhé, aby se vešly do kamen.

Teprve v dnech následujících, když oba vychladli, koupili stromek společně. Což jsme my děti komentovaly slovy, že je to ten nejhorší stromek, jaký jsme mohli mít.

Protože už všechny stromky většinou v této době byly vykoupeny a naši společně brali už jen to, co zbylo.

No, hlavně že ho nakonec koupili.

Ale jinak ty dětské Vánoce byly krásné. Ta nevědomost jak to vlastně celé je a jak to chodí. Ta víra v Ježíška, jak tajně nese dárky oknem a rozsvěcí náš stromeček..... Nezapomenutelné.

Krásné Vánoce všem.