Proč jsem vydal knihu?

Lidé si vydávají knihy z mnoha různých důvodů. U mě to byla mimo jiné touha tu něco po sobě zanechat, ne jen proběhnout životem a pak navěky zmizet. Něco, co se nedá vymazat jedním zmáčknutím knoflíku a co bude přinášet radost nebo poučení ještě léta po mém odchodu. Snad se mi to povedlo knihou Šéfkuchařův deník, nebo se to třeba povede tou další, nebo další a další......

Asi každý si přeje, aby po něm na tomhle světě něco zůstalo. Někdo staví mosty, někdo chová psy, jiný peče cukroví, na které se předávají recepty z generace na generaci, jiný konstruuje ata, staví budovy..... A někdo píše...

Je-li píšící člověk přesvědčen, že si jeho slova zaslouží zachovat, má dvě možnosti. Buď může uložit rukopis do psacího stolu a doufat, že ho dědicové najdou, přečtou a řeknou - "Hele, docela dobrý, to nevyhodíme, aspoň ne hned..." Nebo si splnit sen, vydá knihu a ještě za svého života uvidí svou práci hotovou. Já si vybral možnost druhou.

Zbývala otázka jak to udělat. Jedna věc je knihu napsat. To paradoxně šlo celkem dobře. Člověk za těch bezmála 30 let v kuchyních zažil tolik historek, že jsem vlastně musel vybírat co tam dát a co ne.

Pravdou taky je, že mnoho historek z mého života je v knižní podobě prakticky nepublikovatelných. Svět kuchyně je velmi specifickým místem, kde se mluví, no řekněme trochu peprněji. Takže některé historky, když se převedly do jazyka učesaného, oku a uchu čtenáře přijatelného, tak ztrácely smysl a lesk.

Nicméně, dílo se povedlo a rukopis vznikl. Ale co dál?

Jsem realista, takže mi bylo jasné, že obesílat nakladatelství prvotinou je ztráta času. Takže vydávat sám? No nevím. A šlo by to vůbec? Co by to stálo? Půjde to vůbec? Vždyť jsem nic podobného nikdy nedělal....

Vydání knihy sám jsem zamítl. Oslovil jsem tedy jedno velké nakladatelství a jak jsem čekal, nevyšlo to. Oslovil jsem druhé. Tam se zdálo, ž to půjde. Pravdou je, že náklady na vydání knihy byly obrovské, tedy nad má očekávání.

Navíc se celá kniha financovala z předprodeje. Takže bych býval musel prodat tisíce výtisků ještě dlouho před tím, než bx kniha vyšla. To mi přišlo divné. Prodávat něco, co není a vlastně ani není jisté jestli to někdy bude... Trošku jsem to cítil jako jakýsi podvod na zákazníka, přesto jsem však svolil, že společně knihu vydáme. Koneckonců jsem víc možností neměl.

Náhoda tomu však chtěla, že na mě na sociálních sítích vyskočilo nakladatelství Flétna. Oslovil jsem je, poslal rukopis, a za dva dny jsme si plácli. Hurá, kniha bude.

Pochopitelně cesta od zaslání rukopisu k samotnému vydání byla dlouhá. Korektury, přepisování, focení jídel, znovu korektury, vybírání fotografií, jaké desky, jaký papír, gramáž, kolik kusů vytisknout, distribuce atd... Práce spousty, ale od srpna je hotovo a kniha je na světě.

A Právě v těchto dnech /6.11.2021/ bude v Praze - Bohnicích v Centru Krakov probíhat křest mé knihy Šéfkuchařův deník.

A co vám budu povídat, je to pro mě velká událost. Spousta lidí tam bude, knihu mi přijde pokřtít Gábina Partyšová a pan starosta Ondřej Gros. Velká sláva, velká událost, velká výzva. Moc se na to těším a zároveň se bojím......

Ale když tak rekapituluji, proč jsem vlastně knihu napsal?

Tak těch důvodů je několik. A jak jsem psal v úvodu, aby tu po mě něco zbylo......

Potom za to částečně může Český rozhlas Hradec Králové, se kterým už několik let spolupracuji a když už se mě po několikáté v živém vysílání ptali, jestli mé články někdy nevyjdou knižně, rozhodl jsem se svůj ,,Šéfkuchařův deník,, převést do knižní podoby a v Českém rozhlase jsem slíbil, že knihu vydám.

Ale nemyslete si, nebylo to jen tak, že jsem vzal již napsané články, svázal je do knihy a vydal. Tak to ne!!!

Knihu Šéfkuchařův deník jsem napsal znovu, hezky pěkně od začátku a snažil jsem se /a doufám, že se to povedlo/ aby každá kapitola byla poutavá a vtipná.

Cílem celé knihy je přiblížit i široké veřejnosti život v kuchyni a v gastronomii. Aby si všichni uvědomili, že kuchařina není jen o tvrdé dřině a o každodenní rutině, ale že se v kuchyních děje mnoho neočekávaného, ze kterého pak plynou neskutečné historky a příběhy. Že v kuchyních potkáváte zajímavé lidi, osobnosti, vynikající kuchaře, stejně jako hlupáky, flákače vypočítavce a lemply.

A proto Šéfkuchařův deník, tedy deník, který se začal psát v osmdesátých letech v mém dětství a který vlastně ještě neskončil.

Šéfkuchařův deník není kuchařkou, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, nebo jak by mnozí očekávali. V knize je spousta vtipných historek z Německa, Ameriky, Afriky, Francie, Itálie a samozřejmě taky z mého působení v televizi a v kuchyních Českých. Za zmínku třeba stojí kapitola vařil jsem celebritám, kde se čtenář dozví, jaké to vařit pro Václava Havla, Prince Charlese, Japonského císaře, Dalajlamu, nebo třeba Karla Gotta....

A asi posledním důvodem, proč vydat knihu byl sen a cíl, který jsem si dal. A který jsem si splnil.

S knihou je to prakticky stejné jako s narozením dítěte. Chvíle dřiny a radosti, než se dílo vůbec zplodí. Potom dlouhé čekání až se narodí. Dny dobré a špatné. Mnoho bolestí, komplikací, starostí, radostí a očekávání jaké bude, jak bude vypadat, jak se bude chovat, co z něho vyroste? Budou ho mít lidi rádi? Zapadne? Dal jsem mu to nejlepší co jsem mohl, nebo jsem mu předal i něco, co mu jeho život bude komplikovat? Bude se mu dařit? Uživí se?

Mnoho otázek a žádná odpověď. Stejně tak je tomu s knížkou. Když jsem svoji knihu prvně naživo viděl, bylo to úžasné. Konečně jsem si ji mohl vzít do ruky, přivonět, polaskat, prolistovat. Velká radost a velká odpovědnost. Knihu jsem přivezl domů a čekal že se něco změní. Ano, jsem oficiálně spisovatelem, ale co z toho? Lidi si ji musí koupit, přečíst, mluvit o ni.

Jsem rád, že si kniha ještě před samotným vydáním našla kamarádku a tou je Debra. Debra je pacientská organizace, která usnadňuje život lidem s tzv. nemocí motýlích křídel. Šéfkuchařův deník a Debra se spojili a tak má kniha dělá radost nejen mě tím, že je a doufám, že i čtenářům, kteří ji četli, nebo číst budou, ale především potřebným. A tak je mi velkou ctí, že velká část výtěžku z knihy půjde právě pro Debru.

Kniha sama si musí najít čtenáře. A já své knize musím pomoct, stejně jako se ženou pomáháme našim dětem v jejich rozvoji a rozletu.

Reklama, sociální sítě, televize, časopisy, živá vaření, psaní, besedy....pomoc kamarádů.... To všechno dělám, nic jsem nepodcenil, a tak snad se tomu mému miminku s názvem Šéfkuchařův deník bude dařit.

Des už vím, jak se kniha vydává. Jsem starší moudřejší, zkušenější.

Další kniha když vyjde pro mě nebude takovým dobrodružstvím.

Ale to poprvé je jen jednou a první kniha Šéfkuchařův deník bude vždy tou první.

A tak já ti knížko moje přeji krásný život, spokojené čtenáře a ať rozdáváš radost lidem nejen v gastronomii, ale i mimo ni.

A tak kdybyste si chtěli knihu objednat a přispět tak na dobrou věc, tak můžete právě zde: